Rubrika: Vzdělání

O tom, že vzdělání je důležité, není pochyb. Věděla to již Marie Terezie, která zavedla povinnou školní docházku. A je velmi snadné vědět, proč tomu tak je. Čím více vzdělaných lidí v populaci je, tím její úroveň roste. Když všichni lidé umí číst a psát, je mnohem snazší předávání informací poddaným. Navíc také lépe rozumí ekonomice a dělají tedy i lepší rozhodnutí, která nakonec prospějí všem. Nehledě na fakt, že čím chytřejší lidé jsou, tím spíše vynalézají nové vynálezy a zlepšování, která opět prospívají celé společnosti. Proto by se zdálo pochopitelné, že vlády budou podporovat všechny druhy vzdělání, zejména pak to vysokoškolské.

Ovšem pravdou je, že toto nevidíme ani u nás, ani u jiných vlád. Ve skutečnosti se totiž zdá, že školství naopak oslabují. Stačí se jen podívat na to, jak je dlouhodobě podfinancované, zvláště pak to vyšší. Ale proč? Důvodem je v některých případech fakt, že politici zkrátka nemyslí dlouhodobě. Snaží se zvládnout co nejlépe své funkční období, aby byli zvoleni znovu. Ovšem problém je, že investice do školství se projeví až za mnoho let, teprve poté, co ona generace projde všemi jejími stupni a dospěje. A to je něco, na co nikdo nechce čekat. Nehledě na fakt, že by to nebylo populární, neboť peníze investované zde by chyběly jinde.

A to je něco, co by se lidem rozhodně nelíbilo, a bylo by to těžké obhájit. Ovšem to není případ veškerých vlád. Mnohé autoritativní režimy se naopak snaží inteligenci národa potlačovat, stejně jako vzdělání. Čím méně je populace vzdělaná, tím snáze jí jde ovládat a manipulovat. Právě to je pak cílem nejen mnoha diktátorů, kteří by jinak měli mnohem snazší práci udržet se u moci. Pokud tedy chceme jako národ prosperovat, měli bychom se snažit být co nejvíce vzdělaní. Prospějeme tím totiž nejen sami sobě, ale také lidem okolo. A to je něco, co bychom měli chtít všichni.

Dnes už to obvykle nechodí nebo aspoň nemá chodit jako za socialismu. Aspoň tedy co se vzdělávání týká. Zatímco tehdy vychodil člověk základní nebo zvláštní školu, pak podle svých schopností a nabízejících se možností absolvoval i středoškolské a v omezeném počtu i vysokoškolské vzdělání nebo se vyučil a tím bylo rozhodnuto o jeho dalším osudu až do důchodu, dnes už se prý máme vzdělávat průběžně, celoživotně.

Trochu zlomyslně by se k této skutečnosti dalo dodat, že se máme věnovat celoživotnímu studiu proto, že to absolvované v dětství a mládí svou úrovní hodně degradovalo a někdy a někde se člověk ty důležité věci naučit musí, ale není tomu vesměs tak. Jen se doba rychle mění, mění se i nároky, které se na lidi kladou, informace zastarávají a je třeba si je neustále doplňovat a obnovovat, profese se také daleko častěji a daleko výrazněji mění, a tak se prostě musíme učit průběžně, abychom to zvládli.

Nic na tom celoživotním studiu vlastně není. Vlastně to tu vždycky i bylo. Jenže kdysi se to učil člověk za pochodu, v práci, kdežto dnes už to mívá daleko častěji institucializovanou podobu. A tak se vracíme do různých škol a vzdělávacích zařízení, jsou pro nás pořádány kurzy, studium pro dospělé, webináře… Jen abychom jednoho dne nezjistili, že o nás nikdo ze zaměstnavatelů nestojí, protože to, co jsme uměli, už není žádané, a nic nového nezvládáme.

A tak bychom si měli možnosti celoživotního vzdělávání pochvalovat. Někdy nás to sice může poněkud obtěžovat, ale je to v našem zájmu. A kdo o to nestojí, ten ať se tomu klidně se všemi hrozícími důsledky, tedy s možnou ztrátou možnosti uplatnění na trhu práce, vyhne.

Celoživotní vzdělávání je prostě dobrá věc. Ale pozor! Nemělo by se zaměňovat s něčím, co ho jenom připomíná. Ti takzvaní ‚věční studenti‘, kteří studují jen proto, aby nemuseli do práce, užívali si studentského života a nechali se vydržovat rodiči, nejsou žádným příkladem, jak by mělo celoživotní vzdělávání se vypadat.

Když se podíváme do školského zákoníku, zjistíme, že každý obyvatel České republiky má povinnost vychodit základní školu, tedy spíše rodiče mají povinnost své dítě do nějaké posílat. A je jedno, zda se jedná o státní či soukromou. Pokud je akreditovaná, pak je vzdělání v ní uznáno. V důsledku toho existují lidé, kteří mají právě jen a pouze vychozenu základní školu. Začínají se tak ozývat hlasy, že to už dnes nestačí, a bylo by třeba zpřísnit kritéria, a to tím, že bude povinné vychodit alespoň učňovský obor.

 

Samozřejmě je otázkou, proč tomu tak je. Odpovědí je fakt, že požadavky na vzdělání zaměstnanců se neustále zvyšují. Dnes již i uklízečka musí mít maturitu, pokud chce pracovat v nějaké skutečně solidní firmě a nemít uklízení pouze jako brigádu. To samé platí i u prodavaček či velké části dělníků. Člověka se základním vzděláním tak prakticky již nikdo nezaměstná. Takový člověk pak stráví většinu života na dávkách, neboť nejprve nemůže sehnat práci, a později už ani nechce.

 

 

Je však otázkou, zda by něco takového bylo reálné. Přeci jen ti, kteří mají jen základní školu, mnohdy nebývají nejchytřejší. To je nejčastější argument zastánců dosavadního stavu: tito lidé by nezvládli ani učňák. Ve skutečnosti tomu však tak není. Stačí se jen podívat na ty, kteří vychodili zvláštní školu, a dokázali se alespoň vyučit. A pokud to dokázali oni, není u většiny lidí důvod, proč by nemohli také.

 

 

Jistě, najdou se ojedinělé případy, pro které je i učňovský obor příliš těžký. Takoví lidé by však jen těžko našli uplatnění v pracovním procesu, i kdyby je někdo zaměstnal, neboť i jednodušší úkony by pro ně byly příliš. Takoví lidé mají mnohdy psychické problémy, a vyžadují speciální péči, nikoliv začlenění do pracovního procesu.

 

Ovšem je pravdou, že o něčem takovém se na vládní úrovni doposud ani neuvažuje. Školství totiž prozatím není jednou z priorit, a ač by značně potřebovalo reformu, v současné době to nevypadá, že by k ní mělo dojít.