Dnes už to obvykle nechodí nebo aspoň nemá chodit jako za socialismu. Aspoň tedy co se vzdělávání týká. Zatímco tehdy vychodil člověk základní nebo zvláštní školu, pak podle svých schopností a nabízejících se možností absolvoval i středoškolské a v omezeném počtu i vysokoškolské vzdělání nebo se vyučil a tím bylo rozhodnuto o jeho dalším osudu až do důchodu, dnes už se prý máme vzdělávat průběžně, celoživotně.
Trochu zlomyslně by se k této skutečnosti dalo dodat, že se máme věnovat celoživotnímu studiu proto, že to absolvované v dětství a mládí svou úrovní hodně degradovalo a někdy a někde se člověk ty důležité věci naučit musí, ale není tomu vesměs tak. Jen se doba rychle mění, mění se i nároky, které se na lidi kladou, informace zastarávají a je třeba si je neustále doplňovat a obnovovat, profese se také daleko častěji a daleko výrazněji mění, a tak se prostě musíme učit průběžně, abychom to zvládli.
Nic na tom celoživotním studiu vlastně není. Vlastně to tu vždycky i bylo. Jenže kdysi se to učil člověk za pochodu, v práci, kdežto dnes už to mívá daleko častěji institucializovanou podobu. A tak se vracíme do různých škol a vzdělávacích zařízení, jsou pro nás pořádány kurzy, studium pro dospělé, webináře… Jen abychom jednoho dne nezjistili, že o nás nikdo ze zaměstnavatelů nestojí, protože to, co jsme uměli, už není žádané, a nic nového nezvládáme.
A tak bychom si měli možnosti celoživotního vzdělávání pochvalovat. Někdy nás to sice může poněkud obtěžovat, ale je to v našem zájmu. A kdo o to nestojí, ten ať se tomu klidně se všemi hrozícími důsledky, tedy s možnou ztrátou možnosti uplatnění na trhu práce, vyhne.
Celoživotní vzdělávání je prostě dobrá věc. Ale pozor! Nemělo by se zaměňovat s něčím, co ho jenom připomíná. Ti takzvaní ‚věční studenti‘, kteří studují jen proto, aby nemuseli do práce, užívali si studentského života a nechali se vydržovat rodiči, nejsou žádným příkladem, jak by mělo celoživotní vzdělávání se vypadat.