My lidé bychom si vždy měli dokázat vydělat na svou existenci. Protože to za nás už v dnešní společnosti nikdo jiný neudělá. Nemůžeme čekat, že když se dostaneme do finančních problémů, přispěchá někdo ve snaze nám pomoci. A když si snad někdy nedokážeme vydělat dost? Pak můžeme sice dostat i půjčku, ale to už by nemělo být běžné řešení našich potíží. Na půjčkách bychom neměli být existenčně závislí, ty by nám měly sloužit hlavně jako pomoc v tísni. A to mimo jiné i proto, že se za ně platí i úroky a poplatky, takže se půjčené peníze ve srovnání s těmi vydělanými přece jenom prodražují.
Ale tím nechci tvrdit, že bychom se měli my lidé půjčkám za všech okolností vyhýbat. Jsou i situace, kdy prostě půjčky potřebujeme nebo kdy je výhodnější si je vzít a do něčeho investovat, než čekat, až si na to sami našetříme. Ale v takovém případě bychom měli určitě jednat s rozumem. Abychom si prospěli a neuškodili.
A co to znamená v praxi? Například hned zkraje to, že bychom se měli pro půjčku rozhodnout raději jenom tehdy, když to vážně stojí za to. Abychom se nezruinovali kvůli nějaké hlouposti. Pak bychom ale měli také uvažovat nad tím, kterou z půjček máme vůbec šanci dostat, aby se pokud možno nestalo, že sice budeme o některou výhodnou nabídku usilovat, ač ji za stávajících podmínek nemůžeme mít. A poté, co si vybereme dostupnou půjčku, bychom měli zvažovat i její výhodnost. A máme-li na výběr, měli bychom si vybrat tu, která je nejlacinější a s nejvhodnější délkou splácení a výší splátek.
A co nám z toho často vyjde? Třeba hypotéka od nebankovní společnosti. Kterou si můžeme vzít proti zástavě nemovitosti. A pak se musíme postarat už jenom o její splacení. Což je nutné. A to si musíme přiznat. Není možné brát si půjčky a nesplácet. To může jenom stát. Tedy dočasně může. Protože ani ten není zbavený povinnosti své dluhy uhradit. Ale politici si přesto půjčují rádi. A bodejť by ne, když za ně jejich dluhy zaplatíme my ostatní.